Odkud se bere měď používaná (nejen) v kabelařině?

Měď se dříve nacházela ve světě v čistém stavu, ale najít takové místo je již dnes výjimka. V naší republice se používá převážně měď, jenž je získaná z rudy těžené v hlubinných dolech.

Měl jsem možnost jeden takový důl navštívit. Majitelem tohoto dolu je jedním z největších výrobců mědi a stříbra na světě a zároveň jedním z největších zaměstnavatelů v Polsku. Měď se zde získává z grafitu, který se zde již těží 35 let a odhaduje se, že ještě 40 let bude těžit.   

Grafit

Těžba grafitu zde probíhá v hloubce okolo 1 200 metrů a prostory, kde probíhá těžba, lze dle mého laického úsudku přirovnat k velikosti krajského města. Jak to vypadá v takových hlubinných dolech? Před vstupem do dolů dostanete základní školení BOZP, obdržíte přilbu, svítilnu, brýle a ochrannou masku a teplý kabát. Dříve než dělníci vstoupí do výtahu, který je odveze do podzemí, pokřižují se před patronkou všech horníků svatou Barborkou. V podzemí se střídají místa studená (jde tam vzduch z větracích šachet), zde se využije nafasovaný teplý kabát a místa teplá, kde je i v tričku teplo. Těžba probíhá tak, že je ražena hlavní chodba a následně jsou raženy boční sloje, část rudy tudíž zůstává nevytěžena. Hlavním důvodem systému této těžby je bezpečnost zaměstnanců.

Příklad ražených chodeb

Vlastní dobývání rudy ze skalního masivu neprobíhá pomocí těžkých strojů, ale pomocí dynamitu. V podzemí se pohybují terénní automobily (pro přepravu dělníků), nakladače, nákladní vozy, sbíjecí vozy a další speciální technika upravena pro práci v podzemí. Hlavní chodby jsou cca 10 metrů vysoké a 5 metrů široké. V podzemí najdeme kromě horníků pracovat i elektrikáře, střelmistry, mechaniky a další profese. Na práci v dolech je navázána spousta dalších činností. Žíla grafitu se nenachází v celém podzemí, ale při mé návštěvě to byla cca 0,5 metrový pruh ve ¾ výšky chodby.

Po odstřelu skály následuje nakládka rudy na nákladní vozy, které rudu přemísťují na rošty, kde menší ruda padá na pás a větší ruda je rozbíjena strojem se sbíjecím ramenem. Na stropech jsou umístěny vizuální detektory a při riziku sesunutí jsou místa podpírány dřevěnými kůly umísťovaných pod strop ve tvaru táboráku. V podzemí se nenachází metan, ale riziko úrazů spočívá v možném zřícení stropu. Bezpečnost práce zde má  proto nejvyšší prioritu. Dělníci pracují v podzemí 6 hodin a po návratu z práce na povrch obdrží horník sklenici teplého mléka. Důvod proč zrovna mléko, jsem ale s moji chabou znalostí polštiny nepochopil.

Obsah mědi v grafitové rudě se pohybuje v rozsahu 1–4%. Měď se z rudy získává elektrolytickým procesem, který ovšem znamená ekologickou zátěž (na povrchu, v blízkosti dolů se nachází odkalovací jezero). Při tomto procesu vzniká jako druhotná surovina stříbro a zlato.

V nedaleké huti probíhá tavba katod mědi ve velkém kotli při teplotě 1 200 °C, tekutá měď stéká stále zahřívána na 800 °C na válcovací stolici (měď při této teplotě drží pevnou strukturu) a v následné operaci se žhavá měď protahuje přes průvlaky za přítomnosti emulze. Do tavícího kotle lze přidávat i čistou měď dodanou ze sběren surovin. Na konci výrobní linky začínající tavícím kotlem s mědí se nachází měděný svitek o průměru 8 mm, který je voskován, čímž je chráněn proti korozi. Při výrobě měděných svitků negativně ovlivňuje kvalitu struska, která při tažení v kabelovnách způsobuje přetrhy. Pro její odstranění jsou používány keramické filtry, které vydrží až 1 200 °C. Měď je po provedených laboratorních analýzách  dělena  do kategorií (červená, modrá, žlutá …). Jednotlivá kategorie je definována min. a max. obsahem kyslíkového čísla. Čím nižší kyslíkové číslo, tím menší průměr drátku, který může být vytažen. Každý svitek je následně laboratorně změřen na přítomnost dalších chemických látek a připraven k expedici k některému z výrobců kabelů a vodičů.

Josef Rimeš